V současnosti platí za "skutečnost", že neexistuje žádný experimentální důkaz éteru. Je to udivující, protože kdyby se éter měl projevit ještě očividněji, musel by snad fyziky už jedině pokousat.

Několik příkladů:Prázdný prostor (vakuum) má přinejmenším dvě pozorovatelné vlastnosti: dielektrickou konstantu (permitivitu) a propustnost (permeabilitu). Je-li ovšem prostor skutečně prázdný, čím to, že má tyto vlastnosti? Je-li prostor vyplněn "prázdnotou", jen blázen by mohl tvrdit, že může mít jakékoliv jiné vlastnosti než objem. Ale protože je má, zdá se, že obsahuje zavrženou entitu, jíž se v 19. století říkalo éter!

Rychlost světla ve volném prostoru (vakuu) je podle přijatých fyzikálních zákonů dána permitivitou a permeabilitou prostoru. Obdobně je rychlost zvuku v ocelové tyči (za užití analogické rovnice jako pro určení rychlosti světla) dána elasticitou a hustotou použité oceli. Moderní fyzik tvrdí, že existence permitivity a permeability prostoru nevyžaduje existenci média (např. éteru) s požadovanými vlastnostmi, a protože rychlost zvuku v ocelové tyči je předurčena pouze pružností a hustotou materiálu, zdálo by se, že nebude tak pošetilý, aby prohlašoval, že může tyč odstranit tak, aby na místě přesto zůstala zachována její hustota a elasticita a zvuk se mohl dále šířit. Člověk by se pak mohl ve vší slušnosti začít zajímat o stupeň inteligence těch, kteří jsou ochotni tolerovat natolik rozštěpený intelektuální standard.

Speciální teorie relativity (a rovněž i Lorentzova Teorie o kontrakcích éteru) říká, že rychlost světla je nezávislá na rychlosti, jíž se pohybuje jeho zdroj. Jenže podobná nezávislost je příznačná pro poruchové vlny, šířící se v nějakém médiu; není charakteristická pro entitu, šířící se "prázdným prostorem po balistické dráze". Například zvuk výstřelu z pušky se šíří vzduchem rychlostí zvuku, přičemž tato rychlost nezávisí na rychlosti, jíž se střelec s puškou pohybuje (třeba na korbě automobilu). Rychlost kulky z jeho pušky (pohybující se po balistické dráze) je však dána součtem rychlostí pohybu automobilu vezoucího střelce s puškou a rychlosti, jíž byla kulka vypálena. Zrušíme-li éter, pak ovšem pozorovaná nezávislost rychlosti světla na rychlosti jeho zdroje nutně vyžaduje spolupráci jakési formy "magie", protože jinak by světlo nemělo žádnou možnost určit, jak rychle se má pohybovat. Protože si pisatel myslí, že představa "magie" zodpovědné za pozorované efekty je ve fyzice těžko akceptovatelná, byl by vděčný, kdyby někdo mohl poskytnout jiné rozumné vysvětlení, nevyžadující přítomnost nosného média (éteru). (Poznámka: Mávnutí rukou či argumentace časoprostorem tento účel nesplní.)

Zkoumáme-li Dirakův přístup k tvorbě doplňkových částic z vysoce energetických fotonů, zjistíme, že si Dirac, aby vůbec mohl dokončit své matematické dílo, musel napřed vymyslet "moře negativní energie prostupující celým kosmem". Pomineme-li skutečnost, že přítomnost "negativní energie" je v Dirakem použitém smyslu nejen nevysvětlitelná, ale přímo vyloučená, čímpak se postulované "moře negativní energie" liší od éteru? Obojí říká, že v prostoru, v němž se per direktivum předpokládá prázdnota, "cosi" existuje!

Současná teorie tvrdí, že síly "působící na dálku" jsou důsledkem činnosti "virtuálních částic" (např. virtuálních fotonů, gravitonů, gluonů, atd.) vznikajících a opět zanikajících tak rychle, že jen kvantová neurčitost předchází porušení zákona o zachování energie.

V souvislosti s těmito pojmy se vynořují přinejmenším dva problémy:

Prvním z nich je počet zúčastněných částic. Jelikož veškeré částice ve vesmíru v každém okamžiku svou gravitací přitahují veškeré ostatní částice, musí si navzájem vyměňovat "gravitony". Tyto gravitony, protože jsou virtuální, nadto musí mít extrémně krátkou životnost. Počet gravitonů spojený s touto představou je závratný. Dejme tomu, že v současnosti přijatý počet 10^80 částic ve vesmíru je přiměřeně korektní, pak zde v libovolném okamžiku musí být přinejmenším 0.5*(10^160) současně existujících částic. Toto číslo ještě navyšuje okolnost, že uvedené částice musí mít velmi krátkou životnost, a proto musí být nepřetržitě nahrazovány (gravitace se jeví jako permanentní). Vše naznačuje, že zde je "trocha" skepse opravdu na místě.

Druhý problém spočívá v objasnění procesu, při němž je výměnou "virtuálních částic" produkována "přitažlivost". Produkce odpudivé síly při výměně částic je zřejmá. Dva atleti, kteří si mezi sebou házejí medicinballem, pociťují účinky odpudivé síly vznikající jako důsledek výměny hybnosti (impulzu). Nezdá se však, že by zde vůbec kdy bylo nějaké životaschopné vysvětlení toho, jak se chovají virtuální částice, aby vytvořily přitažlivost. Impuls (výměna hybnosti) potřebný k produkci přitažlivosti jí zkrátka nedovoluje vzniknout, není-li přítomna "živná půda" (např. éter), médium, s nímž si požadovanou hybnost mohou vyměňovat. Bumerang se vrací k vrhači, protože si vyměňuje hybnost s médiem (vzduchem). Pokud by tedy prostor byl skutečně prázdný (bez éteru), nemohlo by docházet k výměně hybnosti, takže by virtuální částice mohly produkovat jen odpudivou sílu.

Pisatel si je vědom toho, že matematika spojená s pojetím virtuálních částic bere v úvahu produkci přitažlivých sil. Je si vědom i skutečnosti, že je zde mnoho matematicky ošetřených otázek, zabývajících se těmito podmínkami, ale také omezení, která použitelnost matematiky v souvislosti se spornými otázkami limitují. Jak se zdá, je právě tohle jeden takový případ. Připustíme-li přítomnost éteru - nebo jeho ekvivalentu ve funkci živné půdy - matematika "virtuálních fotonů" funguje.

Kvantová teorie má dva výklady. 

První vyžaduje současnou existenci paralelních vesmírů v totožném prostoru jako je náš, které se vytvoří vždy, když částice udělají "kvantovou volbu". Tento přístup nejenže trpí problémem nesmyslně velkých čísel (již uvedených pro graviton), ale navíc vyžaduje vynásobení množství energie rovné energetické kapacitě celého vesmíru počtem částic, které v něm v každém okamžiku vznikají. To také vyžaduje, aby objem prostoru okupovaného každou částicí pojal množství energie, rovnající se energii ekvivalentu enormního množství celkové energie. Protože pisatel akceptuje koncepci zachování energie, a to, že dvě entity nemohou obsadit stejný prostor ve stejnou dobu, považuje tento výklad za značně pošetilý.

Druhá interpretace kvantové teorie vyžaduje, aby se kvantové efekty šířily "nekonečně velkou" rychlostí. Většině akademické hierarchie se tento druhý výklad jeví jako strašidelný a špatný, protože "speciální relativita zřetelně ukazuje, že se nic nemůže pohybovat rychleji než světlo".

Vědecké společenství se ocitlo v pasti díky úvaze, že všechno pozorovatelné je reprezentováno nějakou formou energie, protože speciální relativita z jiného hlediska uvádí, že se entita reprezentovaná energií nemůže pohybovat rychleji než světlo. Omezení rychlosti uložené speciální teorií relativity je příčinou toho, že se Lorentzova transformace energie v soustavě jednotek síla - vzdálenost - čas jeví jako 1/(1-V^2/C^2)^0.5. To znamená, že energie při rychlosti světla narůstá na nekonečně velkou složku, která se při nadsvětelných rychlostech stává imaginární. Výsledkem je ohraničení rychlosti šíření energie. Libovolná forma komunikace zahrnující kódování informací ve formě energií je proto omezena na rychlost světla.

Experimenty ukázaly, že polarizace "párovaných fotonů" je natolik spřažená, že záměna směru polarizace (kvantového čísla) u jednoho z párů vyvolá změny směru polarizace i u všech ostatních, které se okamžitě přizpůsobí. Experimenty provedené v osmdesátých letech kromě demonstrace polarizační vazby rovněž ukázaly, že se polarizační vazba šíří přinejmenším čtyřnásobnou rychlostí světla, možná dokonce nekonečně velkou rychlostí - použité zařízení nebylo technicky schopné měření vyšší než čtyřnásobné rychlosti. (Nutno poznamenat, že při změně směru polarizace fotonu se nijak nemění jeho energetický obsah, takže vzájemná vazba polarizačního směru nevyžaduje přenos energie).

Směr polarizace fotonu je úhel měřený v radiánech (distance podél oblouku dělená jeho poloměrem). Lorentzova transformace pro úhel se proto rovná Lorentzově transformaci pro vzdálenost děleno Lorentzovou transformací pro vzdálenost, a proto se rovná shodě (unity) a nezávisí na rychlosti. [Nad a pod rychlostí C je hodnota jednoty (unity) zřejmá. Při rychlosti C není hodnota číselně určena, ale lze ji prezentovat jako rovnou hodnotě jednoty (unity) převzaté z metody diferenciálního počtu]. Při hodnotě jednoty (unity) při Lorentzově transformaci úhlu se jeví přijatelným prohlášení, že speciální relativita vyžaduje polarizační vazbu spárovaných fotonů k pohybu nekonečně velkou rychlostí, požadovanou druhým, mnohem racionálnějším výkladem kvantové teorie. Je-li tomu tak, pak nynější představa "časoprostoru" jako jednotné entity, vyžadující absolutní posloupnost času a rychlosti, musí být mylná.

Při porovnání Speciální teorie relativity (STR) s Lorentzovou Teorií kontrakce éteru (LCAT) rychle zjistíme, že ve skutečnosti vlastně jde o stejné, křížově odvoditelné teorie. LCAT, publikovaná o dva roky dříve, je ve skutečnosti zvláštní případ řešení STR, který nemůže být vyvrácen, aniž by současně s ním nepadla i STR. LCAT tvrdí, že éter existuje, ale protože se informace nemůže šířit rychleji než světlo (kvantová teorie ovšem říká, že tomu tak není) nelze zjistit naši rychlost vůči éteru. STR říká: "Protože naše rychlost vzhledem k éteru nemůže být změřena, neexistuje potřeba éteru ani v teorii!" Což ovšem nevylučuje jeho existenci ani účinky, pozorované jinými způsoby. Dr. Einstein prohlašoval: "Pamatujte si pánové, že jsme nevyvrátili existenci éteru, pouze se ukázalo, že ho nepotřebujeme (k výpočtům)."

Námitek vůči existenci éteru přibývalo. Patří mezi ně i ta, že jestliže existuje éter, musí existovat i "absolutní čas". Představa absolutního času byla ovšem z fyzikálních teorií rovněž vymazána. Je velice špatné, že k zavržení absolutního času nedošlo na základě závěrů fyzikálních pozorování ani logické dedukce, spočívající na dříve dokázaných faktech. Je to výhradně věc dohody! Jinými slovy: toto zamítnutí se spíše opírá o nedokázaný (a nepochybně vylepšitelný) názor, než o jakoukoli skutečnost. Motivací k jeho prosazení patrně byl zdrcující nátlak, nutící část fyziků aby na prostor a čas začali pohlížet jako na aspekty totožné struktury "časoprostoru" pozorovaného z různých souřadnicových systémů, a učinili tak svá matematická zpracování "elegantnějšími". Jenže přírodu vůbec nezajímá, co bychom rádi považovali za skutečnost; pro přijetí tohoto stanoviska zkrátka neexistuje žádný přesvědčivý objektivní důvod.

Tvrdí se, že pojetí "časoprostoru", místo "prostoru a času" jako oddělených entit, přináší jednodušší řešení, a proto, v souladu s principem Occamovy břitvy, musí být správné. Matematická řešení užívající časoprostorovou koncepci jsou skutečně mnohem jednodušší, než řešení zahrnující éter, jenže tato intelektuální prostná nijak nezjednodušují danou realitu. Dr. Einstein, který si uchoval víru v absolutní čas ještě 25 let po publikaci Speciální teorie relativity, prohlásil: "Pojetí časoprostoru ve skutečnosti vyžaduje nekonečný počet éterů!" - a v realitě tomu tak je. Kdo si to uvědomí, rychle zjistí, že v tomto případě Occamova břitva kteréhokoliv rozumného člověka přivede spíš k éteru, než k pojetí "časoprostoru" jako jedné entity.

Bohužel, jak se zdá, moderní fyziku uzurpovali matematičtí fachidioti, postrádající jakoukoli filozofii a smysl pro implikace mechanizmů, jejichž hlavní snaha spočívá v potlačování příspěvků těch, kteří se odváží říct: "Ale počkejte, přece..."

 zpět na obsah...

Vloženo: 27.12.2006

Začátek nového galaktického roku (17.12.2006 – 20.12.2012)

 Amadea Susanne Linzer

    Podle kalendáře Yesirah začíná 17.12. 2006 nový „galaktický rok“. Trvá 2197 dní (cca 6 let) a vede nás přímo k datu obratu 21.12.2012. Tím začíná 6-letý cyklus, který nám slibuje naplňující zkušenosti. Naše vnitřní síla jde ven. Pohledy, které jsme v posledních 6 letech vyzvedli z hloubky noci (z tmavé doby), se stanou v následujících letech ukazateli cesty, otvírači dveří a přinašeči světla. Ukážeme, co cítíme a žijeme, co jsme.

 Kdo při čtení těchto řádků pociťuje vnitřní vibraci, tomu doporučuji v 1. den tohoto cyklu (17.12.2006) učinit „gesto“:

Tak, jako bychom otevřeli okno a podívali se až na konec ulice. Možná uvidíme opravdu obraz. Pokud tomu tak bude, tak si dovolme ho vyprávět dál. Mluvme o svých vnitřních obrazech. Vyprávějme své sny a přání. Jen tak budou naše vize viditelné a poznáme se navzájem jako ti, kdo jsou si příbuzní duchem a duší.

zpět na obsah...

Vloženo: 19.1.2007

TAJEMNÉ RENNES-LE-CHÂTEAU – 1. část

 Martin Kolár

            Během našeho zářijového putování jižní Francií po stopách katarů jsme díky souhře osudových událostí dostali jako mimořádný bonus možnost dotknout se také jednoho velmi zvláštního místního mystéria, které však hloubkou svého tajemství dalece přesahuje hranice samotné země.

V podhůří Pyrenejí

Přímo idylické podzimní počasí zvýrazňuje nádherné přírodní scenérie podhůří Pyrenejí. Autobus pomalu stoupá k naší další zastávce – majestátnímu hradu Quéribus, poslední baště katarů, která dokázala odolat křižáckým nájezdům až do roku 1255. Míjíme značku „Nebezpečné stoupání 17%“ a náš velký autobus má znatelné problémy se stále prudším kopcem. Následující zatáčka je již nad jeho možnosti a my musíme zbývající dva kilometry dokončit pěšky. Začínám chápat, proč zrovna tento hrad odolával dobyvatelům nejdéle. Při tak strmém stoupání se dva kilometry zdají téměř nekonečné. Konečně značně vyčerpaní dorážíme na vrchol. Horské klima nám ale ukazuje i svou druhou tvář – začíná padat hustá mlha jako v nějakém strašidelném příběhu. Procházíme se po hradbách rozlehlého Quéribusu a viditelnost je prakticky nulová. Z bílé mlhy náhle vystupuje naše průvodkyně a radíme se, co dále. Podle plánu bychom totiž měli navštívit ještě nedaleký hrad Peyrepertuse, ale hodinová cesta lesem a navíc neprodyšnou mlhou by mohla být příliš riskantní, navíc je třeba brát ohled také na starší účastníky zájezdu, někteří již přesáhli sedmdesátku. V mé hlavě se rodí bleskový nápad: navštívit legendami opředenou vesničku Rennes-le-Château, která se nachází při naší zpáteční cestě do Carsassonne. V autobuse již všem vyprávím zvláštní příběh vesničky Rennes-le-Château.

Cesta k pokladu se otevírá

Tento zapomenutý kout začal vstupovat do dějin ezoteriky s nástupem nového mladého faráře Bérengera Sauniéra roku 1885. Svůj kostel převzal tento vzdělaný abbé ve zbídačeném stavu a na nutné opravy neměl ani centim, musel si proto vypůjčit. Při rekonstrukci našel roku 1891 v rozebraném oltáři malý kotlík se zlatými louisdory, církevní náčiní a písemné dokumenty. Dva z dokumentů pocházely z ruky faráře Antoina Bigoua, který je zde údajně skryl za francouzské revoluce v roce 1792 krátce před svým útěkem před gilotinou. Dva další pergameny byly testamenty z let 1244 a 1644 a obsahovaly genealogii hrabat z Razes, jejichž původ vede ke starému královskému rodu Merovejců. Další dva pergameny obsahovaly komplikovaná čísla a znaky. Abbé Sauniéra napadlo, že se jedná o zašifrované informace, a požádal o pomoc svého přítele biskupa Felixe Arséne Billarda. Ten pro něj zaplatil dokonce cestu do Paříže, kde Sauniére na Conservatoire v Saint-Sulpice rozluštil starofrancouzsky psané pergamenové poselství s teologem Bieilem a lingvistou Hoffetem, expertem na tajná společenství.

Náhlé zbohatnutí abbé Sauniéra

Krátce po Sauniérově návratu do Rennes-le-Château se však přihodilo cosi senzačního - abbé zřejmě narazil na poklad, neboť náhle velmi zbohatl a v následujících letech utratil celkem na 5 milionů dnešních EUR. Okamžitě se vyrojily divoké spekulace a pověsti. Sauniére ale mlčel a dál opravoval kostel. Až do své smrti v roce 1917 vedl abbé bouřlivý život, rozhazoval peníze, nechal okázale renovovat kostel sv. Máří Magdalény a sám si nechal postavit luxusní dům s okrasnou zahradou, kde pořádal oslňující večírky. Ve svém sídle údajně přijímal významné hosty, například bratrance rakouského císaře Johanna Salvatora von Habsburg, francouzského ministra kultury nebo slavnou operní pěvkyni Emmu Calvé. Další stavbu, novogotickou věž s knihovnou, nazval abbé tour Magdala. Pro místní obyvatele nechal Sauniére postavit vodovod a silnici. Vše přitom platil z vlastní kapsy. Během první světové války plánoval Sauniére obehnat Rennes-le-Château třímetrovou zdí a celou vesnici zastřešit přes padesát metrů vysokým chrámem na osmi sloupech. Gigantická stavba měla podle rozpočtu architekta Eliase Botha stát přes osm milionů franků ve zlatě.

Tajemství přetrvává

Sauniérovy velkolepé plány však ukončila jeho předčasná smrt způsobená v roce 1917 srdeční mrtvicí. Abbé zemřel 22. ledna bez posledního pomazání, neboť mu jej kněz odmítl dát. Možná se dozvěděl něco děsivého o původu jeho bohatství. Zda abbé objevil legendární dědictví templářů či jiný poklad zůstalo neodhaleno. Veškerý majetek a své tajemství odkázal Sauniére své hospodyni a družce Alexandrine, jež zemřela roku 1928, aniž by cokoliv vyzradila. Také její dědička dcera Marie Dénarnaud vedla spořádaný život a nikdo u ní nezískal tak velkou důvěru, aby mu prozradila tajemství abbé Sauniéra. Krátce před svou smrtí však tvrdila: „Lidé zde chodí doslova na zlatě, je ho zde dostatek pro všechny“. Pouze hoteliérovi Noelu Corbuovi, který pomohl Marii v potížích, slíbila, že z něj udělá velmi bohatého a mocného muže. V lednu 1953 však utrpěla mozkovou mrtvici, ztratila řeč a zemřela. Hoteliér strávil následujících patnáct let luštěním tajemství, investoval značné částky a v roce 1968 tvrdil v kruhu svých známých, že je blízko cíle. Jen tři dny poté přišel v dodnes nevyřešené dopravní nehodě poblíž Fanjeaux o život.

Legenda o Máří Magdaléně

Středověká vesnička Rennes-le-Château se dostala do středu zájmu badatelů také díky tzv. Zlaté legendě, apokryfnímu textu evangelia, který sepsal v letech 1263–73 dominikán a pozdější janovský arcibiskup Jacobus de Voragine. Podle této legendy Máří Magdaléna po smrti Ježíše uprchla z Palestiny do Francie a své útočiště nalezla právě v tomto zapadlém, leč strategicky výborně položeném kraji. Existují dokonce teorie a hypotézy, podle kterých byla Máří Magdaléna manželkou Ježíše a měla s ním děti. Podle Zlaté legendy měl Josef z Arimatie v doprovodu Máří Magdalény přistát v Saintes-Maries-de-la-Mer poblíž města Montpellier a pokračovat na jih až do římské pevnosti Rhédae – dnešního Rennes-le-Château. Možné výklady Zlaté legendy jsou různé. Podle jednoho z nich byly pozůstatky Ježíše ukryty v hrobce poblíž Rennes-le-Château, podle jiného přivezla Máří Magdaléna Svatý grál - kalich s krví ukřižovaného Krista. Dle nejodvážnějších výkladů byla Marie z Magdaly těhotná a nesla tudíž svatou krev ve svém lůnu. Tuto převratnou náboženskou teorii v současné době velmi popularizuje spisovatel Dan Brown svou Šifrou mistra Leonarda, nyní již i zfilmovanou v akčním hollywoodském stylu.

Svatá krev a Svatý grál

Teorií „svaté krve“ se delší dobu zabývají stovky autorů a badatelů, na scénu vstupují nejrůznější tajné politické a náboženské organizace a katolická církev očividně bije na poplach. Vatikán dokonce vyzývá k bojkotu Šifry mistra Leonarda, což má pochopitelně zcela opačný efekt a nežádoucí dílo se stává opravdovým bestsellerem. Spekulativní teorie „svaté krve“ je neobyčejně složitá a dosti nepřehledná. Mimo jiné naznačuje, že se Ježíšovi potomci měli přiženit do tajemné dynastie Merovejců. Církev s touto francouzskou panovnickou dynastií uzavřela údajně roku 496 dohodu, kterou se merovejské pokrevní linii navěky zavazuje. Když se v 12. století potomci Merovejců usadili na trůně království v Jeruzalémě a jejich postavení se upevnilo, mohli prozradit svůj původ. To by  vysvětlovalo, proč se báje o grálu objevily přesně v této době. Král Jeruzaléma by určitě měl přednost před všemi ostatními vladaři Evropy a patriarcha Jeruzaléma by vytlačil i papeže. Jeruzalém by tak nahradil Řím a proměnil se ve skutečné hlavní město křesťanství. Podle závěrů některých badatelů právě v Rennes-le-Château mohou být uloženy zásadní dokumenty a artefakty dokládající původ merovejské dynastie z Ježíšova rodu. O Sauniérovy nálezy měly značný zájem některé šlechtické a miliardářské rody, např. Habsburkové a Rothschildové.

O tom, co vše jsme objevili a zažili v Rennes-le-Château, si povíme příště. Již nyní vám však mohu sdělit potěšující zprávu, že úspěšný zájezd do jižní Francie po stopách katarů a Svatého grálu spojený s návštěvou tajemného Rennes-le-Château budeme pro velký zájem opakovat:   v jarním termínu 26. 4. – 1. 5. a na podzim 27. 9. – 2. 10. 2007. (poz.webmastera: jarní termín je již zcela obsazen!!! )

 zpět na obsah...

Vloženo: 19.1.2007

A KAMENY PROMLUVILY...

Simona Stejskalová

1.část  - VÝPRAVA  DO  ZEMĚ  VÍL  A  SKŘÍTKŮ

    „V dubnu s kamarádem Jirkou odlétáme do Provence,“ prohodil Jaromír jen tak mezi řečí, když jsme s Denisou a Vítkem obědvali v pražské pizzerii. Doslova to se mnou trhlo. Vždyť jsem to byla já, komu v meditaci přišly informace o katarech! Lítost  mi sevřela hrdlo drápem ze železa. Ještě štěstí, že jsem nemusela mluvit.
  „Pokoru, děvenko, pozor na to svoje ego!“  nabádal mne vnitřní hlas a mně nezbylo nic jiného, než s ním souhlasit. Jaromír je svobodný člověk a já nemám žádné právo po něm něco požadovat. Přesto ještě cesta na seminář o Bachových květových esencích jsem si v sobě odnášela smutek. A poslední lednová sobota jako kdyby můj stav mysli odrážela. Nad vrcholky pražských domů se klenulo modré nebe, ale ve vzduchu už zase bylo cítit příslib sněhu.
    A zatímco Vítek s nadšením poslouchal Jaromírovo vyprávění o podivné předpovědi astrologa, podle které musí Jirka strávit den svých jednačtyřicátých narozenin co nejdále na západ od České republiky, hledala jsem v sobě sílu celou situaci zvládnout. Pak si ale Vítek s Deny zašli pro pár věcí k autu a já náhle řekla něco, co mne samotnou moc překvapilo. „Kdy jedeme do Provence?“ ptala jsem se zcela rozhodně a sebejistě a vlastně jsem ani nečekala odmítnutí. Pak jsem ještě vytočila manželovo číslo a protože ani Petr nebyl proti, odjížděla jsem z Prahy nejenom s certifikátem a sadou květových esencí na harmonizaci psychiky, ale také s představou své další cesty do duchovních světů. A vůbec jsem netušila, jak mnoho se ještě od té doby změní.
   Když jsem zhruba po měsíci uslyšela ve sluchátku Jaromíra, nabyla jsem dojmu, že je něco v nepořádku. „Nezlob se, ale Jirka si popletl Provence s Bretaní. No a protože má být co nejvíce na západě, nejedeme do Francie, ale koupili jsme si letenky do Irska. Pracuje tam náš kamarád, který nám zajistí střechu nad hlavou a na týden nám půjčí auto,“ slyším vlastní ortel.
   Měla bych být moudrá, ale zase nejsem. „No dobrá, tak to tedy bude Irsko,“ říkám a můj záměr je tak silný, že je Jaromírovi hned jasné, co se děje. Trochu překvapeně odpovídá, že se Jirky zeptá a náš hovor končíme se slovy, že to všechno necháváme Vyšší síle. Pokud bude možné dokoupit ještě třetí letenku, nebudou mi v cestě bránit.
   A tak teď stojím na brněnském nástupišti a jsem trochu na rozpacích. Nevím vůbec, co mne čeká, když teď budu trávit celý týden času s někým, koho vlastně vůbec neznám. A přitom na sebe budeme všichni tři odkázáni až do návratu do České republiky. Celou situaci ještě komplikuje skutečnost, že před necelým týdnem Františkovi banda irských výrostků těžce poškodila auto, takže nás teď nikdo do 180 km vzdáleného Waterfordu nedopraví. A půjčení vozu celou cestu značně prodražuje. Je to pouhá náhoda? A nebo je to znamení, že jsem přece jenom neměla do Irska jezdit?  Divné myšlenky se mi teď honí hlavou, ale přesto nepřestávám doufat.
   Skládám krosnu na lavičku, a pak nastavuji čelo slunci. Najednou mám pocit, že mne někdo pozoruje, a tak zase otevírám oči, a pak se jen potěšeně pousměji. Po asfaltu ťape ocelově šedý holub, chodí v osmičkách a kruzích a nespouští ze mne přitom oči. I když mám strach, aby neulétl, přesto otevírám fotobrašnu a drobím mu ze sušenek určených na putování Irskem. Holoubek teď spokojeně povrkává, jeho strach se ztrácí a nakonec zobe drobky přímo u mých nohou. Je to jako pohlazení. A když tlukot jeho křídel napovídá, že se blíží lidé, sklouzne mi zrak ke kanálu na kraji vozovky. Je v něm zastrčen květ žluté růže.
   Pak už cítím jemnou energii v zádech a ještě než kohokoliv vidím, vím, že Jaromír je tady. Odnáší mi krosnu k autobusu, kde poznávám Jirku. Stačí jen jediný pohled a mám pocit, že se známe nekonečně dlouho. Znovu se mi před očima mihne dvanáct rytířů v mozaikovém sále a já vnímám, kde je jeho místo v kruhu. A i když se teď potkáváme uprostřed zástupů spěchajících lidí na obyčejné autobusové zastávce, je v tom něco slavnostního. Jakoby se na kratičký okamžik odhrnula opona zakrývající tajemství minulosti a paprsek naděje ozářil scénu, která si říká život…

   Letadlo irské společnosti má zelenobílou barvu a obří trojlístek na ocase. Však také odlétáme do země svatého Patrika, který pomocí trojlístku (v originále nazývaném „shamrock“) přesvědčil pohany o trojjedinosti Boha.
   Let trvá zhruba dvě hodiny, ale protože míříme stále na západ, slunce před námi zůstává ve zlato-oranžových mracích na obzoru a teprve nad Keltským mořem se začíná doopravdy stmívat. Jaromír mne na okamžik bere za ruku a já cítím v levé dlani příliv silné horké energie. Snažím se vnímat, kudy energie proudí, ale to už se mi před očima objevují megalitické monumenty. V těsném sledu za sebou vidím dolmeny, menhiry a kříže s proplétaným vzorem – a něco mi říká, že právě ta místa navštívíme. Poslední obraz patří Sheele-na-gig,  bizardní kamenné podobě Matky Země a transformujícího ženského principu. Tam je i cíl našeho putování, neboť ani jeden z nás se nevrátí zpět takový, jakým byl až dosud.
   Otevírám oči právě v okamžiku, kdy se pod okénkem objevuje korálkový závoj světel. Noční Dublin září do daleka a poziční světla lodí jsou podobné jiskrám, které z přímořského velkoměsta vystřelují do prostoru.

   První nádech na irském ostrově přinesl svěží vůni mořské soli spolu s pokosenou trávou. Noc je ještě mladá, a tak se nám do dlouhého bdění v příletové hale vůbec nechce. Raději se vydáváme prozkoumat nabídku letištních autopůjčoven a vzápětí usedáme do zcela nového Nissanu Almery.
   Naše bledě modré autíčko se státní poznávací značkou 05W2338, které patří společnosti Eurocar, má dosud najeto jen 600 kilometrů a dosud celé voní novotou. Spolu s fotobrašnou a rozměrnou taškou plnou proviantu, kterou nám pro Františka na letišti dala jeho přítelkyně Šárka. Ještě teď ji vidím před očima – vysokou a štíhlou, se záplavou světlých kudrnatých vlasů. Jako kdyby přišla elfí víla, se kterou se dobře známe.
   To už ale auto spokojeně přede a já musím rychle najít mapu Irska. Trochu nám tu chybí autoatlas, ale přesto výjezd z velkoměsta bez problémů nacházíme. Jaromír teď stáčí auto přímo na jih a pobřežní magistrálou míříme do Waterfordu. Tento důležitý středověký přístav a centrum výroby křišťálového skla jako jediné město v Irsku odolal Cromwellovým vojskům a svědectví o blahobytu města z18. století se zachovalo jak ve světské, tak i církevní architektuře. My však ze samotného města příliš nevidíme, protože sem přijíždíme kolem třetí ráno a abychom Františka tak časně nebudili, snažíme se spát na parkovišti. Není to moc pohodlné, ale jsme tak unavení, že je nám už všechno jedno.
   Když v šest ráno budíme Františka telefonem, s údivem zjišťujeme, že jsme na nesprávném místě. Musíme se přesunout do největšího a nejbohatšího vnitrozemského hrabství Irska Tipperary, kde se na úbočí hor při hranicích s Waterfordem nachází městečko Carrick-on-Suir. Zdejší zámek nechal Thomas, desátý hrabě z Ormondu („Black Tom“) postavit, když očekával návštěvu královny Alžběty I. a tato stavba je dnes údajně nejkrásnějším alžbětinským sídlem na celém Smaragdovém ostrově.

   My jsme ale zamířili do kopců nad městem, kde nás čekal útulný domeček na golfovém hřišti. Pravda, sdíleli jsme ho ještě se dvěma romskými mladíky, kteří sem se svými slečnami přijeli za prací až ze vzdálené Litvy, ale střecha nad hlavou je střecha nad hlavou. A nadto jsme si ještě procvičili polozaprášené znalosti z ruského jazyka, když jsme probírali stávající situaci v „Eurosojuzu“. Hoši nám ochotně uvařili silný ruský čaj, na okenní tabulky zabubnovaly kapky deště a zatímco já jsem se pustila do přípravy trasy, Jirka s Jaromírem usnuli jako když je do vody hodí. Nakonec jsem to vzdala i já a když se mi písmena začala rozplývat před očima, byl nejvyšší čas zavřít na pár hodin oči.

   Když jsme se vydali na cestu do Ardmore, déšť ještě zesílil. Přesto živé ploty kolem silnic zářily svěží zelení a množstvím zlatých kvítků hlodaše, který tady všude roste v hojné míře. Zbytky ardmorského kláštera s jednou z nejkrásnějších kruhových věží a hřbitovem utonulých námořníků jsme našli celkem bez potíží a díky trvajícímu dešti jsme zde byli jedinými návštěvníky. Husté kapky ale ztěžovaly fotografování, které by za jiných okolností bylo radostí.

   Ardmorská kruhová věž, která se ve své třicetimetrové výšce vypíná vysoko nad okolní terén, sloužila mnichům jako útočiště při napadení kláštera. Pokud měli mniši pocit ohrožení, odnesli sem všechny cenné knihy a klášterní poklady a vytáhli za sebou dřevěný žebřík. I když během devátého století ohrožovaly kláštery zejména útoky Vikingů, srovnatelné nebezpečí mnichům hrozilo i ze strany rodilých irských náčelníků.

   Místní kostel, označovaný jako „katedrála“, představuje směsici nejrůznějších období a stylů, ale hlavní loď a kněžiště pocházejí z 12. století. Nejneobvyklejším prvkem je tzv. „arkáda“ – románské plastiky s biblickými výjevy ve vysokém reliéfu na vnější straně západní zdi katedrály. I když některé reliéfy poškodil zub času, přesto je zde ještě nyní možné vidět archanděla Michaela vážící lidské duše, Adama a Evu pod stromem poznání nebo kupříkladu výjev ze Šalamounova soudu.  Stavební úpravy jsou svědectvím toho, že se stavitel katedrály Máel-Etrim Ó Duibherathra snažil postavit kostel hodný biskupa nové diecéze. A to se mu vyplatilo, neboť krátce po jeho dokončení se sám stal biskupem.

     Zatímco si hoši prohlíželi dva ogamské kameny v interiéru kostela, na jednom z nichž je vyrytý nápis AMADU (což znamená „milovaný“), zatoulala jsem se ke starobylé oratoři svatého Declana. Říká se, že svatý Declan byl ardmorským biskupem ještě dříve než svatý Patrik připlul do Irska, a to je jeden z důvodů proč věřit, že křesťanství se na jihovýchodě Irska objevila dříve než na zbytku země.

    Snažila jsem si představit atmosféru pouti, která se zde každoročně koná 24. července. Nakonec jsem ale byla ráda, že jsme v celém areálu sami a navzdory dešti můžeme vychutnávat starobylou atmosféru místa. Součástí oratoře je údajný hrob svatého Declana. Tato kameny lemovaná prohlubeň v zemi byla údajně zakrytá kamennou krycí deskou, která však – spolu s obsahem hrobu – vzala za své díky hledačům pokladů. Jinak je oratoř ve velmi dobrém stavu, a to hlavně díky citlivému zastřešení a rekonstrukci provedené v roce 1716.

    Dole pod útesem slyším bušit vlny oceánu, a tak prosím o zastávku na nábřeží. Atlantik se dneska vzteká a mohutné vlnobití v pravidelných intervalech skrápí lavičky i auta. Šedá voda s bělavými čepičkami mořské pěny splynula na obzoru s ocelovým nebem, a tak jsme raději vyrazili zpět do vnitrozemí.

   „Pánové, tak já to vzdávám.“ K velké radosti obou hochů jsem skončila marné pátrání po ogamské jeskyni Drumlohan, kam nás nedokázali nasměrovat ani domorodci. Zato dolmen Tobarchuain s menhirem a posvátným pramenem vyvěrajícím mezi kořeny věkovitého jasanu nás rozhodně nezklamal.

   „To byl ale kámoš!“ jásal Jirka, když jsme si po návratu do auta sdělovali zážitky. Vřele jsem s ním souhlasila, protože jsem měla pocit, že jsem u menhirů nikdy necítila přátelštější energii. Jako kdyby tento oblý kámen cítil radost, že jsme za ním přišli.

    Jiné už to bylo u dolmenu. Jeho vnitřní prostor prorůstalo nepříjemné trní, které obývala elementární bytost s mužskou energií. I když jsme se všichni sešli pod rozlehlou krycí deskou, nabyla jsem dojmu, že tam hoši dlouho nevydrží. Opřela jsem čelo o nejprve o pravý portálový kámen a v tom okamžiku moje „třetí oko“ zachytilo soustředný tok namodralé energie. Bylo to tak silné, že jsem měla chvíli pocit, jako by mi čelo někdo navrtával nebozezem. Tlak na čelo náhle ustal a já jsem se přesunula o čtvrt metru vpravo, abych dosáhla na levý portálový kámen. Tohle byla ryze ženská energie, energie Země. Doslova jsem vnitřním zrakem mohla vidět drobné blesky kolem paží, ale tato hutná energie nebolela.

Když jsem s díkem opustila prostor pod menhirem, cítila jsem zcela jasnou hlavu a ten krásný pocit přetrvával ještě celý dlouhý večer.                       POKRAČOVÁNÍ

Vloženo: 29.1.2007

TAJEMNÉ RENNES-LE-CHÂTEAU – 2. část

    Martin Kolár

    Autobus poslušně šplhá podél horského hřebenu a po mlze, která nás přinutila ke změně trasy, není vidu ani slechu. Inu, vyšší moc dosáhla svého a sluníčko se do nás opět smí opřít svými příjemně prohřátými paprsky. Podle míjející směrovky zbývá do Rennes-le-Château již jen pár kilometrů a mne se začíná zmocňovat zvláštní neklid.

 Ďábel střežící tajemství

    Konečně jsme na místě a strategická výrazně vyvýšená poloha jasně vysvětluje, proč toto místo bylo zvoleno jako útočiště nejen v době Říma jako pevnost, ale ještě pár století před tím coby keltské oppidum Rhédae. Přijeli jsme na poslední chvíli a před prohlídkou věže Magdala a muzea abbé Sauniéra můžeme vstoupit i do kostela jako poslední dnešní návštěvníci. Z nepochopitelného důvodu se mi začínají třást nohy a musím se na chvilku opřít o zeď. Vůči pozemským i nadpozemským energiím jsem sice citlivý, ale něco podobného se mi nestalo zatím ani v Medjugorje, na Golgotě či v podzemí Trosek nebo Louvru. Kostel zasvěcený Máří Magdaléně je zvláštní již svou vstupní branou, nad kterou je latinský nápis: TERRIBILIS EST LOCUS ISTE – „Tohle místo je hrozné“. Další šok zažívá návštěvník jen o pár kroků dále, neboť hned za vchodem je zdařile vyvedená socha ďábla podepírajícího nádobu se svěcenou vodou, nad nímž stojí čtyři křižující se andělé.

 V kostele Máří Magdalény

    Interiér kostela působí přímo úchvatně – vše hýří množstvím barev a tvarů. Mlčky pozoruji ostatní, kteří tiše sesedají do lavic a beze slov vnímají místní mimořádnou atmosféru. Pár účastníků energetický přetlak nezvládá a doslova prchá ven na vzduch, někteří propadají hlubokému očistnému pláči, jiní se tiše modlí. Opravdu velká síla proudí ze sochy Máří Magdalény. Lebka u jejích nohou symbolizuje pravděpodobně Ježíšovu smrt na kříži, ale co kalich, který drží ve své ruce? Že by šlo o odkaz na legendu o Svatém grálu s krví Krista, který Marie z Magdaly převezla z Palestiny s Josefem Arimatejským právě sem? Na pestrých malbách se kromě grálu opakuje také motiv zakopaného pokladu. Nakonec i většina badatelů se shoduje v tom, že Bérenger Sauniére skutečně objevil při rekonstrukci kostela zašifrované plány k pokladu, který po rozluštění také zčásti vyzvedl. Pomineme-li vysvětlení oficiálních církevních míst, že abbé vydělával na nikdy neodsloužených zádušních mších pro boháče z celé Evropy, muselo se jednat o poklad obrovského rozsahu, jak jinak si vysvětlit zdroj financování Sauniérových velkolepých projektů.

Poklad templářů a židovské zlato

    Pokud abbé Sauniére skutečně nalezl nějaký poklad, nejspíš se jednalo o část dědictví templářů. Přesněji řečeno o židovské zlato z chrámového pokladu v Jeruzalémě, které bylo během velkého povstání v Judeji roku 70 vydrancováno římskou legií. Na Titově vítězném oblouku v Římě je tato židovská kořist detailně zobrazena a proto víme, že k ní patřila také rituální menora - zlatý sedmiramenný svícen, dále zlatý stůl a archa úmluvy. V Římě se chrámového pokladu nebo jeho části zmocnili v roce 410 Vizigóti pod vedením náčelníka Alaricha. Vizigótská vojska se poté během svého tažení dostala až na jih Francie. Vizigótské království se zde udrželo téměř sto let. Nejcennější majetek byl ukryt za mohutným zdivem opevněného města Carcassonne, ale část pokladu byla v 5. století ukryta na jiném místě – možná právě v dnešním Rennes-le-Château. Ve 12. století se k pokladu dostali templáři, pobývající na tomto území. Velmistr řádu Bertrand de Blanchefort údajně v roce 1156 povolal německé slévače, aby mu toto zlato roztavili do cihel.  Ostatně o dvanácti ukrytých bednách zlata se zmínila krátce před svou smrtí v roce 1781 údajně také markýza Marie de Blanchefort svému zpovědníkovi, kterým nebyl nikdo jiný než farář z Rennes-le-Château Antoine Bigou. Právě jeho zašifrované dokumenty zřejmě navedly jeho nástupce abbé Sauniéra k cestě za pokladem.

 Nežádoucí dokumenty o Ježíšově rodině

    Je pravděpodobné, že v jeruzalémském chrámu mohly být uloženy také velmi důležité dokumenty. Konkrétně úřední záznamy o izraelském královském rodu – dnešních rodných a oddacích listech. Nanejvýš zajímavé informace zde mohly být také o Ježíši, např. že Marie z Magdaly byla skutečně jeho zákonná manželka. Takové informace by katolická církev chtěla určitě nechat skryté hluboko pod zemí. Pokud by ve hře navíc byli i případní Ježíšovi potomci, možné prozrazení by se rovnalo časované bombě. Podle některých legend skutečným posláním templářů nebyla ani tak ochrana věřících putujících do Svaté země, jako vyhledání a bezpečné uložení těchto nanejvýš citlivých informací. V říjnu roku 1307 se však francouzský král Filip VI. Sličný a papež Klement V. rozhodli zmocnit bohatství templářů. Chamtivost a závist způsobila, že Filip nechal obsadit všechny francouzské pevnosti templářů, ale pouze šest set z dvou tisíc rytířů bylo zatčeno, zbytku se včas podařilo utéct za hranice Francie. Desítky templářů skončily na hranici a další desítky jich zemřely při výslechu na mučidlech. Všechny poklady templářů se i přesto nalézt nepodařilo, včetně toho ukrytého v Rennes-le-Château.

 Tajemství abbé Sauniéra

    Nepříliš příkladný způsob života abbé Sauniéra, plný divokých večírků, kde nechyběly zřejmě ani sexuální radovánky, velmi vadil jeho církevním nadřízeným, kteří usilovali o jeho okamžité odvolání ze všech funkcí. Biskup z Carcassonne abbého církevních funkcí skutečně zbavil, ale Sauniére se obrátil na papeže, který toto rozhodnutí v roce 1915 odvolal. Pokud měl Bérenger Sauniére v ruce jakékoliv pro církev nežádoucí materiály, je jasné, že je až do své smrti nechal dobře ukryté. Pokud by se takovéto dokumenty dostaly do rukou Vatikánu ještě za jeho života, jeho dny by byly zřejmě sečtené. Dle některých teorií nad tajemstvím Ježíšova rodokmenu bdí některé tajné organizace, kromě záměrně smyšleného Převorství siónského je zmiňována i ultrakatolická Opus Dei, která svými mocenskými pákami dosadila na papežský stolec svého věrného člena Benedikta XVI.

Kataři, templáři, svobodní zednáři…

    Kostel Máří Magdalény v Rennes-le-Château byl založen ve 13. století, tedy v době, kdy v jižní Francii byli rozprášeni kataři – poslední skuteční následovatelé Krista, tzv. „čistí křesťané“. Traduje se, že čtyři vůdčí představitelé katarské církve uprchli roku 1244 podzemními chodbami z křižáky okupované pevnosti Montségur a to i s pokladem, který je někdy spojován také s tajemným Rennes-le-Château. Podle mého názoru se však jedná spíše o poklad duchovního rázu – jakési vnitřní poselství pravého křesťanství, včetně klíčové role Máří Magdalény mezi Kristovými učedníky a pokračovateli evangelia lásky. Po rozpuštění templářského řádu a faktickém zániku katarského hnutí v šíření a ochraně skutečného Kristova odkazu  pokračovali svobodní zednáři, rosikruciáni a další utajené mystické skupiny.

 Tour Magdala a Máří Magdaléna

    Shrneme-li všechna dostupná fakta i domněnky, zbývá položit si poslední otázku: Co je tedy uloženo v Rennes-le-Château? Již sto let desítky badatelů pátrají usilovně, leč marně po zdejším pokladu, jejich nájezdy musel dokonce starosta vesnice zastavit zvláštní vyhláškou zakazující jakékoliv vykopávky. Pokud je zde skutečně nějaký hmotný poklad, bude uložen nejspíše hluboko pod zemí. K pokladu by mohla vést třeba tajná chodba, nad jejímž ústím abbé Sauniére postavil věž Magdala, kde měl svou pracovnu a studovnu. Pojmenování věže možná naznačuje, že je zde pohřbena právě Marie z Magdaly, snad i se Svatým grálem, jak znázorňuje její socha uvnitř kostela. Tour Magdala s nádhernou vyhlídkou daleko do okolí jsme též navštívili a musím říct, že tak dobře na těle i na duši jsem se dlouho necítil, vůbec se mi nechtělo z tohoto místa odejít. Podobné pocity měli prakticky všichni. V kostele Máří Magdalény jako by působily zcela opačné síly, dokonce i ďábel podpírající svěcenou vodu se zjevně něčeho bojí, jeho oči jsou hrůzostrašně vytřeštěné a hledí kamsi doprostřed kostela.

Kostel skrývající odpovědi

    Záhadologové tvrdí, že v kostele má vše své důmyslné místo, okenními vitrážemi dovnitř během roku pronikají paprsky světla, které ozařují různé symboly, písmena a čísla. Jen tuto mysteriózní mozaiku dokázat správně poskládat a pochopit. Nelogický latinský nápis nad vchodem do kostela - TERRIBILIS EST LOCUS ISTE by mohl být anagramem, podobně jako je tomu na obraze Nicolase Poussina - Pastýři z Arkádie. Reprodukci tohoto obrazu zakoupil abbé Sauniére v Paříži během luštění pergamenů objevených při rekonstrukci kostela. Poussinovo dílo zobrazuje hrobku v krajině, která je nápadně podobná té v Rennes-le-Château. Nápis na sarkofágu: ET IN ARCADIA EGO SUM - „I v Arkádii já jsem“ může ve skutečnosti znamenat: ARCAM DEI TANGO IESU – „Dotýkám se hrobu Boha Ježíše“.

     Rennes-le-Château patří právem k největším záhadám současnosti. Zda se jedná o pouhé spekulace či souhru náhod, musí již každý posoudit sám. Již na konci dubna můžete toto tajemné místo navštívit osobně v rámci esoterického zájezdu Po stopách katarů a Svatého grálu.