A KAMENY PROMLUVILY...

Simona Stejskalová

1.část - VÝPRAVA  DO  ZEMĚ  VÍL  A  SKŘÍTKŮ

2.část - ZÁSVĚTÍ SE ZLOBÍ

3.část - KDYŽ  NA DRUIDŮV  OLTÁŘ  SVÍTÍ  SLUNCE

1.část  - VÝPRAVA  DO  ZEMĚ  VÍL  A  SKŘÍTKŮ

    „V dubnu s kamarádem Jirkou odlétáme do Provence,“ prohodil Jaromír jen tak mezi řečí, když jsme s Denisou a Vítkem obědvali v pražské pizzerii. Doslova to se mnou trhlo. Vždyť jsem to byla já, komu v meditaci přišly informace o katarech! Lítost  mi sevřela hrdlo drápem ze železa. Ještě štěstí, že jsem nemusela mluvit.
  „Pokoru, děvenko, pozor na to svoje ego!“  nabádal mne vnitřní hlas a mně nezbylo nic jiného, než s ním souhlasit. Jaromír je svobodný člověk a já nemám žádné právo po něm něco požadovat. Přesto ještě cesta na seminář o Bachových květových esencích jsem si v sobě odnášela smutek. A poslední lednová sobota jako kdyby můj stav mysli odrážela. Nad vrcholky pražských domů se klenulo modré nebe, ale ve vzduchu už zase bylo cítit příslib sněhu.
    A zatímco Vítek s nadšením poslouchal Jaromírovo vyprávění o podivné předpovědi astrologa, podle které musí Jirka strávit den svých jednačtyřicátých narozenin co nejdále na západ od České republiky, hledala jsem v sobě sílu celou situaci zvládnout. Pak si ale Vítek s Deny zašli pro pár věcí k autu a já náhle řekla něco, co mne samotnou moc překvapilo. „Kdy jedeme do Provence?“ ptala jsem se zcela rozhodně a sebejistě a vlastně jsem ani nečekala odmítnutí. Pak jsem ještě vytočila manželovo číslo a protože ani Petr nebyl proti, odjížděla jsem z Prahy nejenom s certifikátem a sadou květových esencí na harmonizaci psychiky, ale také s představou své další cesty do duchovních světů. A vůbec jsem netušila, jak mnoho se ještě od té doby změní.
   Když jsem zhruba po měsíci uslyšela ve sluchátku Jaromíra, nabyla jsem dojmu, že je něco v nepořádku. „Nezlob se, ale Jirka si popletl Provence s Bretaní. No a protože má být co nejvíce na západě, nejedeme do Francie, ale koupili jsme si letenky do Irska. Pracuje tam náš kamarád, který nám zajistí střechu nad hlavou a na týden nám půjčí auto,“ slyším vlastní ortel.
   Měla bych být moudrá, ale zase nejsem. „No dobrá, tak to tedy bude Irsko,“ říkám a můj záměr je tak silný, že je Jaromírovi hned jasné, co se děje. Trochu překvapeně odpovídá, že se Jirky zeptá a náš hovor končíme se slovy, že to všechno necháváme Vyšší síle. Pokud bude možné dokoupit ještě třetí letenku, nebudou mi v cestě bránit.
   A tak teď stojím na brněnském nástupišti a jsem trochu na rozpacích. Nevím vůbec, co mne čeká, když teď budu trávit celý týden času s někým, koho vlastně vůbec neznám. A přitom na sebe budeme všichni tři odkázáni až do návratu do České republiky. Celou situaci ještě komplikuje skutečnost, že před necelým týdnem Františkovi banda irských výrostků těžce poškodila auto, takže nás teď nikdo do 180 km vzdáleného Waterfordu nedopraví. A půjčení vozu celou cestu značně prodražuje. Je to pouhá náhoda? A nebo je to znamení, že jsem přece jenom neměla do Irska jezdit?  Divné myšlenky se mi teď honí hlavou, ale přesto nepřestávám doufat.
   Skládám krosnu na lavičku, a pak nastavuji čelo slunci. Najednou mám pocit, že mne někdo pozoruje, a tak zase otevírám oči, a pak se jen potěšeně pousměji. Po asfaltu ťape ocelově šedý holub, chodí v osmičkách a kruzích a nespouští ze mne přitom oči. I když mám strach, aby neulétl, přesto otevírám fotobrašnu a drobím mu ze sušenek určených na putování Irskem. Holoubek teď spokojeně povrkává, jeho strach se ztrácí a nakonec zobe drobky přímo u mých nohou. Je to jako pohlazení. A když tlukot jeho křídel napovídá, že se blíží lidé, sklouzne mi zrak ke kanálu na kraji vozovky. Je v něm zastrčen květ žluté růže.
   Pak už cítím jemnou energii v zádech a ještě než kohokoliv vidím, vím, že Jaromír je tady. Odnáší mi krosnu k autobusu, kde poznávám Jirku. Stačí jen jediný pohled a mám pocit, že se známe nekonečně dlouho. Znovu se mi před očima mihne dvanáct rytířů v mozaikovém sále a já vnímám, kde je jeho místo v kruhu. A i když se teď potkáváme uprostřed zástupů spěchajících lidí na obyčejné autobusové zastávce, je v tom něco slavnostního. Jakoby se na kratičký okamžik odhrnula opona zakrývající tajemství minulosti a paprsek naděje ozářil scénu, která si říká život…

   Letadlo irské společnosti má zelenobílou barvu a obří trojlístek na ocase. Však také odlétáme do země svatého Patrika, který pomocí trojlístku (v originále nazývaném „shamrock“) přesvědčil pohany o trojjedinosti Boha.
   Let trvá zhruba dvě hodiny, ale protože míříme stále na západ, slunce před námi zůstává ve zlato-oranžových mracích na obzoru a teprve nad Keltským mořem se začíná doopravdy stmívat. Jaromír mne na okamžik bere za ruku a já cítím v levé dlani příliv silné horké energie. Snažím se vnímat, kudy energie proudí, ale to už se mi před očima objevují megalitické monumenty. V těsném sledu za sebou vidím dolmeny, menhiry a kříže s proplétaným vzorem – a něco mi říká, že právě ta místa navštívíme. Poslední obraz patří Sheele-na-gig,  bizardní kamenné podobě Matky Země a transformujícího ženského principu. Tam je i cíl našeho putování, neboť ani jeden z nás se nevrátí zpět takový, jakým byl až dosud.
   Otevírám oči právě v okamžiku, kdy se pod okénkem objevuje korálkový závoj světel. Noční Dublin září do daleka a poziční světla lodí jsou podobné jiskrám, které z přímořského velkoměsta vystřelují do prostoru.

   První nádech na irském ostrově přinesl svěží vůni mořské soli spolu s pokosenou trávou. Noc je ještě mladá, a tak se nám do dlouhého bdění v příletové hale vůbec nechce. Raději se vydáváme prozkoumat nabídku letištních autopůjčoven a vzápětí usedáme do zcela nového Nissanu Almery.
   Naše bledě modré autíčko se státní poznávací značkou 05W2338, které patří společnosti Eurocar, má dosud najeto jen 600 kilometrů a dosud celé voní novotou. Spolu s fotobrašnou a rozměrnou taškou plnou proviantu, kterou nám pro Františka na letišti dala jeho přítelkyně Šárka. Ještě teď ji vidím před očima – vysokou a štíhlou, se záplavou světlých kudrnatých vlasů. Jako kdyby přišla elfí víla, se kterou se dobře známe.
   To už ale auto spokojeně přede a já musím rychle najít mapu Irska. Trochu nám tu chybí autoatlas, ale přesto výjezd z velkoměsta bez problémů nacházíme. Jaromír teď stáčí auto přímo na jih a pobřežní magistrálou míříme do Waterfordu. Tento důležitý středověký přístav a centrum výroby křišťálového skla jako jediné město v Irsku odolal Cromwellovým vojskům a svědectví o blahobytu města z18. století se zachovalo jak ve světské, tak i církevní architektuře. My však ze samotného města příliš nevidíme, protože sem přijíždíme kolem třetí ráno a abychom Františka tak časně nebudili, snažíme se spát na parkovišti. Není to moc pohodlné, ale jsme tak unavení, že je nám už všechno jedno.
   Když v šest ráno budíme Františka telefonem, s údivem zjišťujeme, že jsme na nesprávném místě. Musíme se přesunout do největšího a nejbohatšího vnitrozemského hrabství Irska Tipperary, kde se na úbočí hor při hranicích s Waterfordem nachází městečko Carrick-on-Suir. Zdejší zámek nechal Thomas, desátý hrabě z Ormondu („Black Tom“) postavit, když očekával návštěvu královny Alžběty I. a tato stavba je dnes údajně nejkrásnějším alžbětinským sídlem na celém Smaragdovém ostrově.

   My jsme ale zamířili do kopců nad městem, kde nás čekal útulný domeček na golfovém hřišti. Pravda, sdíleli jsme ho ještě se dvěma romskými mladíky, kteří sem se svými slečnami přijeli za prací až ze vzdálené Litvy, ale střecha nad hlavou je střecha nad hlavou. A nadto jsme si ještě procvičili polozaprášené znalosti z ruského jazyka, když jsme probírali stávající situaci v „Eurosojuzu“. Hoši nám ochotně uvařili silný ruský čaj, na okenní tabulky zabubnovaly kapky deště a zatímco já jsem se pustila do přípravy trasy, Jirka s Jaromírem usnuli jako když je do vody hodí. Nakonec jsem to vzdala i já a když se mi písmena začala rozplývat před očima, byl nejvyšší čas zavřít na pár hodin oči.

   Když jsme se vydali na cestu do Ardmore, déšť ještě zesílil. Přesto živé ploty kolem silnic zářily svěží zelení a množstvím zlatých kvítků hlodaše, který tady všude roste v hojné míře. Zbytky ardmorského kláštera s jednou z nejkrásnějších kruhových věží a hřbitovem utonulých námořníků jsme našli celkem bez potíží a díky trvajícímu dešti jsme zde byli jedinými návštěvníky. Husté kapky ale ztěžovaly fotografování, které by za jiných okolností bylo radostí.

   Ardmorská kruhová věž, která se ve své třicetimetrové výšce vypíná vysoko nad okolní terén, sloužila mnichům jako útočiště při napadení kláštera. Pokud měli mniši pocit ohrožení, odnesli sem všechny cenné knihy a klášterní poklady a vytáhli za sebou dřevěný žebřík. I když během devátého století ohrožovaly kláštery zejména útoky Vikingů, srovnatelné nebezpečí mnichům hrozilo i ze strany rodilých irských náčelníků.

   Místní kostel, označovaný jako „katedrála“, představuje směsici nejrůznějších období a stylů, ale hlavní loď a kněžiště pocházejí z 12. století. Nejneobvyklejším prvkem je tzv. „arkáda“ – románské plastiky s biblickými výjevy ve vysokém reliéfu na vnější straně západní zdi katedrály. I když některé reliéfy poškodil zub času, přesto je zde ještě nyní možné vidět archanděla Michaela vážící lidské duše, Adama a Evu pod stromem poznání nebo kupříkladu výjev ze Šalamounova soudu.  Stavební úpravy jsou svědectvím toho, že se stavitel katedrály Máel-Etrim Ó Duibherathra snažil postavit kostel hodný biskupa nové diecéze. A to se mu vyplatilo, neboť krátce po jeho dokončení se sám stal biskupem.

     Zatímco si hoši prohlíželi dva ogamské kameny v interiéru kostela, na jednom z nichž je vyrytý nápis AMADU (což znamená „milovaný“), zatoulala jsem se ke starobylé oratoři svatého Declana. Říká se, že svatý Declan byl ardmorským biskupem ještě dříve než svatý Patrik připlul do Irska, a to je jeden z důvodů proč věřit, že křesťanství se na jihovýchodě Irska objevila dříve než na zbytku země.

    Snažila jsem si představit atmosféru pouti, která se zde každoročně koná 24. července. Nakonec jsem ale byla ráda, že jsme v celém areálu sami a navzdory dešti můžeme vychutnávat starobylou atmosféru místa. Součástí oratoře je údajný hrob svatého Declana. Tato kameny lemovaná prohlubeň v zemi byla údajně zakrytá kamennou krycí deskou, která však – spolu s obsahem hrobu – vzala za své díky hledačům pokladů. Jinak je oratoř ve velmi dobrém stavu, a to hlavně díky citlivému zastřešení a rekonstrukci provedené v roce 1716.

    Dole pod útesem slyším bušit vlny oceánu, a tak prosím o zastávku na nábřeží. Atlantik se dneska vzteká a mohutné vlnobití v pravidelných intervalech skrápí lavičky i auta. Šedá voda s bělavými čepičkami mořské pěny splynula na obzoru s ocelovým nebem, a tak jsme raději vyrazili zpět do vnitrozemí.

   „Pánové, tak já to vzdávám.“ K velké radosti obou hochů jsem skončila marné pátrání po ogamské jeskyni Drumlohan, kam nás nedokázali nasměrovat ani domorodci. Zato dolmen Tobarchuain s menhirem a posvátným pramenem vyvěrajícím mezi kořeny věkovitého jasanu nás rozhodně nezklamal.

   „To byl ale kámoš!“ jásal Jirka, když jsme si po návratu do auta sdělovali zážitky. Vřele jsem s ním souhlasila, protože jsem měla pocit, že jsem u menhirů nikdy necítila přátelštější energii. Jako kdyby tento oblý kámen cítil radost, že jsme za ním přišli.

    Jiné už to bylo u dolmenu. Jeho vnitřní prostor prorůstalo nepříjemné trní, které obývala elementární bytost s mužskou energií. I když jsme se všichni sešli pod rozlehlou krycí deskou, nabyla jsem dojmu, že tam hoši dlouho nevydrží. Opřela jsem čelo o nejprve o pravý portálový kámen a v tom okamžiku moje „třetí oko“ zachytilo soustředný tok namodralé energie. Bylo to tak silné, že jsem měla chvíli pocit, jako by mi čelo někdo navrtával nebozezem. Tlak na čelo náhle ustal a já jsem se přesunula o čtvrt metru vpravo, abych dosáhla na levý portálový kámen. Tohle byla ryze ženská energie, energie Země. Doslova jsem vnitřním zrakem mohla vidět drobné blesky kolem paží, ale tato hutná energie nebolela.

Když jsem s díkem opustila prostor pod menhirem, cítila jsem zcela jasnou hlavu a ten krásný pocit přetrvával ještě celý dlouhý večer

2.část - ZÁSVĚTÍ  SE  ZLOBÍ

    „To byste koukali, kdybych měl po ruce brýle a viděl na hodinky, jak bych vás hnal z těch pelechů sviňským krokem!“ zlobil se na oko Jaromír, když jsme ráno totálně zaspali. Ještě v půl desáté jsme byli s Jirkou zakutaní ve spacácích a žádný se neměl ke vstávání. Přesto bylo nutné spěchat, protože jsme měli dost náročný program a obloha znovu vypadala na déšť.

     Pouhých pět mil severně od našeho městečka se táhne na sever do slievenamonských kopců malé a úrodné údolí. Na malém hřbitůvku v Ahenny stojí dva z nejkrásnějších vysokých křížů Irska, které patří do tzv. slievenamonské skupiny vysokých křížů z 8. až 9. století.

    Erek Bryce v knize Symbolism of the celtic cross přiřazuje k jednotlivým ornamentům na křížích symbolický význam. Propletence představují vesmírný tkalcovský stav, zatímco motivy spletených lan znázorňují pouta, která duši svazují s pozemským světem a paprskovité spirály na obou křížích tišinu v bouři života. Pokud je středový výčnělek obklopený soustřednými kruhy, paprskovitými spirálami a svastikami, stává se slunečním symbolem. Jestliže je naopak obklopený spirálou hadích těl, stává se zemí.

    Mlčky jsme stáli u těchto mocných symbolů země a nebe a spolu s námi i malý černý psík, který se k nám připojil už na silnici a opět nás k autu doprovázel. Choval se velmi přátelsky a několikrát ve mně vyvolal pocit, že je naším průvodcem.

    „Pojďte za mnou, s někým vás seznámím,“ vytrhl nás Jirka z rozjímání nad složitou symbolikou křížů. Energickým krokem nás přivedl k jednomu ze staletých tisů, a ukázal na jeho kmen těsně pod korunou.

    Uviděli jsme ho všichni. Stromová déva měla zřetelné rysy obličeje a částečně také těla, které zvolna přecházelo v rozbrázděnou kůru. Z mého úhlu pohledu se strážce silového místa jevil jako Kristus, jehož křížem byl kmen stromu. Matně mne napadlo, jak blízká je ve skutečnosti spojitost od symbolů slunečního disku ke Kristovi jako Světlu světa. Plně v tuhle chvíli souhlasím s Cary Meehanovou, která kříže označuje za mocné symboly země a nebe, tedy za jakýsi druh axis mundi neboli magického sloupu světa

    I když bylo nebe zatažené, místo mělo pohostinnou atmosféru. Žádnému z nás se nechtělo opustit tento skromný, tichý hřbitov. Hlavně Jirku neustále přitahoval podstavec třetího kříže, který byl údajně ukradený kolem roku 1800. Vzápětí však skončil na mořském dně, protože loď, která ho převážela, ztroskotala.

   „Všimli jste si toho kamenného úlomku v rohu podstavce? Měl jsem neustále pocit, že ho mám zasadit do chybějící části. Jenže nevím, co by to ve skutečnosti mohlo spustit. A tak jsem ho jenom pohladil a nechal na původním místě,“ dodal Jirka při návratu k autu.

   Malý černý psík zavětřil a otřel se mi o nárt. Kdybych mohla vědět, co nám tak měl napovědět pohled jeho velkých mírných očí. Aspoň jsem ho ještě jednou pohladila po hedvábné srsti a snažila se mu vysvětlit, proč s námi nesmí pokračovat v cestě. Bylo mu to očividně líto. Posadil se vedle auta a zůstal zde ještě dlouho bez pohnutí, i když bylo jasné, že se nevrátíme. Chtěl nás i nadále chránit, protože jsme vstupovali na práh smrtelného nebezpečí? Čekal na nás totiž výstup na magický kopec Slievenamon.

     S tímto kopcem, pod jehož vrcholem se nachází kruhová mohyla, se pojí spousta mýtických příběhů. Fiannové, kteří zde lovili vysokou, často pohněvali nadpřirozené bytosti Tuatha Dé Dananny, žijící v nitru pahorku, a ti jim nastrojili léčku často v podobě ženy.

   Výjimkou není ani příběh o tom, jak Fionn získal dar jasnozřivosti. Když jednou lovil nedaleko Sliabh na mBan, přišla ke studánce překrásná žena, nabrala vodu do stříbrného pohárku a beze slova odešla. Zvědavý Fionn ji tajně sledoval až ke dveřím ve skále a protáhl se dovnitř.  Dveře se však začaly zavírat a Fionn zůstal venku s palcem přiskřípnutým mezi futrem. Když se mu podařilo palec uvolnit, strčil si ho do úst, aby ztišil bolest. Od onoho dne si strkal palec do úst pokaždé, když se chtěl něco dozvědět o věcech minulých či budoucích.

   Výstup na Slievenamon začal bez potíží. Stoupali jsme zvolna stezkou mezi vysokými břehy, a pak už se objevilo nekonečné vřesoviště. Občasní turisté, kteří právě scházeli z vrcholu, nás přátelsky zdravili a celý prostor doslova vibroval magickou energií.

   Jirka se svojí horolezeckou kondicí nás nechal daleko za svými zády, já jsem zase opustila Jaromíra. Každý z nás si zvolil vlastní tempo, ponořený do soukromé meditace. Bylo mi tam dobře jako vždycky, když se pohybuji v čistých horách. Pak mi ale náhle bleskla hlavou myšlenka na nebezpečí, které při kontaktu se zásvětím může nastat. A v tom se to stalo.

     „A quite misty,“ zavolala na mne mladá Irka, která spolu s kamarádkou právě opouštěla vrcholovou stezku. Pak mi ještě zdálky gestem naznačila, ať se řádně zahalíme do pláštěnek, a zmizela v mlze.

   „Kde se tu ta mlha vzala?!?“ ptám se sama sebe, protože jsem náhle byla obklopená mléčnou clonou. K tomu začal foukat nepříjemný vítr a stezky se začínala prudce zvedat. Cítila jsem, jak mne slané kapky potu nepříjemně pálí v očích….

    Pak jsem uviděla na svých rukou provazová pouta a namísto bundy jsem stoupala stezkou v bílých šatech z hrubé látky, ozdobených na rukávech zlacenými vzory. V mlze přede mnou jsem cítila kroky velekněze, za mnou šlo pár strážců, a pak spousta dalších lidí. Stoupali jsme pomalu a mlčky k obětišti u mohyly.  Věděla jsem, že jsem dcerou náčelníka a moje smrt poslouží k usmíření bytostí z nitra kopce. V tom pocitu nebyl žádný strach či odpor, přestože oběti po vypití bylinného nápoje čekalo rozbití hlavy rituální sekerou. Všechno bylo přirozené jako život sám a já byla jen součástí obřadu nezbytného k zachování dobrých vztahů s bytostmi z paralelních světů.

    Vítr zesílil a mlha ještě zhoustla. Teď už bylo těžké sledovat i vyšlapanou stezku, přestože vedla po kamenech mezi vřesovištěm. Pouta ztěžkla nasáknutím vody a mé ruce už je téměř neunesly. Celý svět se ztratil. Byla tu jen kamenitá stezka na úbočí mohylové hory, a pak už jen mléčně bílý časoprostor.

  Dělala jsem si starost hlavně o Jaromíra, jehož zdravotní stav nebyl tak úplně dobrý pro výstupy. Navíc nepřestával sílit vítr, jehož slané poryvy nám téměř podrážely nohy.

   A v tu chvíli se mi v srdci vybavila melodie, krásná, oslavná a stará jako lidstvo samo. Spolu s ní se vybavila slova – zprvu jednotlivé runy, kterým vévodila runa Slunce. Pak se objevila jména starých bohů a nakonec trojjediné Matky Země. Slova přicházela sama, a když nápěv sílil, otočil se vítr. Na okamžik bylo bezvětří, a pak nám začal foukat do zad. Věděla jsem, že nám bylo povoleno vstoupit.  

        Vítr v zádech zrychlil výstupovou cestu kolem malých mohyl, a pak už jsme stáli přímo u menhiru. Připomínal vysokou a štíhlou stélu, jejíž křemencový povrch svítil čistým bílým světlem. Stačilo pár kroků, a byli jsme na vrcholu. Starý obraz zmizel, byli jsme zpět v našem čase. Přesto jsem si byla jistá, že se kontakt se zásvětím ještě udržuje, což vzápětí potvrdila mlžná stěna.

 Já větrem jsem, jenž prohání se nad mořem,

Jsem vlnou oceánu, jsem šelestem listí,

Jsem slunečním paprskem,

Jsem svitem měsíce i hvězd,

Jsem sílou stromů rostoucích,

jsem poupětem v rozpuku,

Jsem pohybem lososů plovoucích,

Jsem odvahou divokého kance v boji,

Jsem rychlostí jelenů běžících,

Jsem silou vola s pluhem v zádech,

Jsem košatostí mohutného dubu.

Všichni už odešli, pevnost zůstává,

V zemi spí králové, kéž je jim lehká.

    Ta pradávná slova z Černé knihy Carmarthanské jakoby teď zněla do poryvů větru. Zavřela jsem oči, abych mohla meditovat, ale i když byla moje čakra srdce otevřená, cítila jsem divný neklid. Potřikrát jsem otevřela oči – a ta bílá stěna nicoty se vždycky nacházela o krok blíže. A znovu mne něco varovalo. Nesmím do té bílé stěny vstoupit!

    Bylo to tak lákavé a tak na dosah ruky. Přesto jsem však odolala. Neboť podle keltských legend hustá mlha na vrcholu kopce znamená zatmění vědomí a člověk se může dostat do zajetí dolního světa. V takových podmínkách se pozemský a podzemský svět střetávají na magické rovině, což není právě dobrý základ pro společný, vzájemně se obohacující život.

     Otočila jsem se k mlžné cloně zády, a pak v duchu zavolala runu Světla. Vítr trhal mlhy do přízračných cárů a já v očích Jaromíra uviděla starost. Obrátil se od nás a vzápětí jeho silueta zmizela na vřesovišti. Domnívala jsem se, že chce obcházet vrchol mohyly, a tak jsme se s Jirkou k němu připojili. Věděla jsem přesně, kudy vede cesta zpátky, neboť napojení na obyvatele „sídu“ (tj. pahorku víl) zůstávalo nezměněno.

   Chvíli jsem šlapala spolu s kluky, ale nebylo mi jasné, kam v té slotě chtějí pokračovat. Kromě téměř neznatelné pěšiny, co vedla dolů k lesu, byla všude jenom nekonečná vřesoviště, ponurá a šplíchající při každičkém kroku. Tohle nebyl vůbec dobrý pocit, protože jsme tady mohli bloudit bez přestání.

   Nakonec jsem zmobilizovala síly a myšlenkou jsem se snažila kluky přimět, aby se vrátili až ke křemencové stéle. To byl jediný orientační bod v celém prostoru i čase, který zůstal nezměněný. Zhluboka jsem si vydechla, když jsme menhir uviděli, ale Jaromír šel opět jinam. Zmateně jsem mu šlapala v patách, když se na mne obrátil s temnou zlobou v očích. „Vždyť nás vedeš úplně blbě!“ vmetl mi do tváře obvinění.  Nevěděla jsem, co na to odpovědět. „Bouřka nevadí. Když jste s Bohem, vždy na vás čeká duha!“ chtělo se mi křičet, ale ve skutečnosti jsem jen sklopila hlavu.

   Cítila jsem, jak nás obyvatelé sídu celou dobu vedou správným směrem. Věděla jsem také, z jaké strany jsem si menhir po příchodu vyfotila, takže nebylo co řešit. Právě jsem začala vytahovat svého Nikona zpod pláštěnky, abych Jaromíra přesvědčila, že už jdeme správně, když jsme ucítili pod nohama opět kámen. Cesmínková mohyla, která se vzápětí vynořila z mlhy vedle naší pravé ruky, stála na začátku sestupové cesty.

   Stačilo pár kroků, a ten divný časoprostor zmizel. Vítr ještě chvíli honil cáry mlhy, ale pak se zklidnil a u lesa nebylo po nepříznivém počasí už ani stopy.

   Posilněni čajem jsme se mlčky ubírali úvozovou cestou k autu, každý zabraný do vlastních myšlenek, pocitů a dojmů. Alespoň ty moje byly tolik silné, že mne neohromil ani podvečerní pohled na slavný Rock of Cashel, mohutný hrad na vrcholu vápencového útesu.

   „Je to sen každého provozovatele cestovní kanceláře. Na jednom podivném vápencovém pahorku stojí nejkrásnější a nejzachovalejší románský kostel v celém Irsku, obří středověká katedrála, věžový hrad, válcová věž z 11. století, unikátní vysoký kříž a nádherná síň Hall of Vicars z 15. století – jedním slovem: kompletní středověká irská architektura v dárkovém balení a návdavkem další dva středověké kláštery pod hradem,“  tvrdí Mark Connolly a Margaret Greenwoodová  ve svém turistickém průvodci.

   Ke dveřím impozantního hradu jsme samozřejmě dorazili pozdě. Poslední výprava už byla uvnitř, z olověné oblohy znovu začínalo krápat a nikdo z nás nijak zvlášť netoužil jít dovnitř. Jaromír hrad už jednou viděl, a tak nám jen popsal klenutou kryptu v „Síni farářů“, v níž se dnes nachází unikátní originál vysokého kříže sv. Patrika. Kdysi stával venku v místech, kde dnes stojí jeho replika. Originál mohutného podstavce, který podle tradice sloužil jako korunovační kámen munsterských velekerálů, zde zůstává dodnes. Podle legendy tento inaugurační kámen vzkřikl mimo jiné při korunovaci slavného Briana Boru, kterého v jeho stanu zabil prchající Viking v bitvě u Clontarfu.

   Určitě by bylo zajímavé vidět také sarkofág v Cormac´s Chapel ozdobený skandinávskými motivy propletených hadů a pentlí, který je s největší pravděpodobností hrobem krále Cormaka. Ale zřejmě byly naším cílem spíše trosky nedalekého opatství Hore Abbey, ke kterému se nám podařilo proniknout po pastvinách s býky.

    „Podívejte se, tady je napsáno, že opatství ze 13. století bylo posledním z mellifontských cisterciáckých klášterů dokončených před reformací a pravděpodobně ho postavili ti, kdo pracovali na katedrále Rocku,“ volala jsem na Jaromíra s Jirkou, kteří byli tak zabráni do průzkumu architektonických detailů stavby, že mne téměř nevnímali. Možná proto jsem získala více času popřemýšlet nad zvláštností místa, které původně patřívalo benediktinskému řádu. Jeho opat však měl jedné noci sen, že se ho mniši snaží připravit o hlavu, a tak je v roce 1269 vyhnal a navlékl cisterciácky hábit.

    Z hlavní lodi jsem sice zaslechla zasvěcený Jaromírův komentář o prováděných stavebních změnách, ale samotnou mne přitahoval spíše skromný hřbitůvek kolem kostela. Tady na mne čekal jeho strážce, který tentokráte na sebe vzal podobu samorostu s hadím tělem. ¨

   Osamělost místa přinášelo zvláštní kouzlo. Jeho sílu ještě umocnil příchod bílého býka, který došel těsně ke mně a začal si třít hlavu o vrcholek zídky, která nás vzájemně oddělovala. Bylo jasné, že je tahle překážka pouze symbolická, ale bílý býček respektoval moji auru. Měl hluboké hnědé oči plné laskavosti a dal místu jiný čas i rozměr.

    Nebýt hladu a přibývajícího mrholení, asi bychom z Hore jen tak neodešli. V jenom z místních pubů jsem si vychutnala domácí žampiónovou polévku s čerstvou vekou a horký čaj s mlékem. Cesta zpátky rychle ubíhala, ale do domečku na golfovém hřišti už jsme dojeli tak unavení, že jsme si dokonce ani nečistili zuby. Stačil jediný dotek spacáku, a už jsme svorně odplouvali na hladině spánku.

 zpět......

    Vstávání ve čtyři ráno bylo kruté, ale čekala nás téměř 200 km dlouhá cesta. Hrabství Cork, do kterého jsme v den Jirkových narozenin zamířili, tvoří zhruba polovinu celého jižního pobřeží a jeho úrodná údolí podél řek i kopce oplývající nerostným bohatstvím sem lákaly lidskou populaci již od okamžiku, kdy do Irska dorazili první kovotepci.

  „Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři. Tak si nasadím zmijovku, ať jsem in!“ radoval se Jirka, když jsme dorazili k vybranému kamennému kruhu 1,5 míle severně od Clonakilty.

   Kamenný kruh Templebryan tvoří dnes už jenom čtyři stojící kameny z původních devíti, ale původně jich tady bylo asi mnohem více. Přesto je kruh stále ještě dostatečně impozantní, protože jednotlivé kameny se zkosenými vrcholy dosahují až 180 cmvýšky. Každý z nich měl trochu jinou energii, ale také jiný povrch. Zvláštní bílý povlak na jednom z nich působil na lidské dlaně jako pemza a když Jirka chvíli meditoval, objevil v něm důlky pro všech deset prstů. „To je ale zvláštní, mám úplně vyhlazené dlaně,“ vrtěl nevěřícně hlavou nad účinkem jeho působení.

    Mne však nejvíc přitahoval bílý křemencový kámen v centru kamenného kruhu. Jedná se o „sluneční kámen“, po němž nese název dokonce i nedaleký přístav Clonakilty (Clocha na Coillte). Zatímco „cloch“ znamená kámen, „“coilte“ je výraz pro očištění. O tom jsme se vzápětí i přesvědčili, protože z nás nikdo neodolal, aby na bělavý kámen neusedl nebo neulehl.

   Byl to hukot! Stačilo jen požádat o pročištění, a pak už se jenom soustředit na jednotlivé čakry. Netrvalo dlouho, a už bylo cítit, jak se rozpouštějí bloky v místech rotující energie. Škoda jen, že kruh stál těsně na hranici silnice a pole, takže mne tu trochu vyrušoval pohyb domorodců. Doufala jsem, že se situace změní u druhého kruhu, kde jsme měli zažít okamžik, kdy měsíc vstoupí do úplňku.

    Najít kamenný kruh Drombeg znamenalo zamířit do Skibbereenu a v přímořské vesničce Glandore vyjet do prudkého kopce. Však také „drombeg“ je výrazem pro malý hřeben a když tady archeologové prováděli v roce vykopávky, objevili poblíž středu kruhu hned dvě jámy. Kromě keramických střepů ležely v jedné jámě malé kameny a v druhé spálené kosti mladého člověka z doby železné. Vlastní kruh, který nyní tvoří sedmnáct kamenů, je však ještě mnohem starší.

   Mezery mezi jednotlivými kameny Druidova oltáře bývaly vyplněny valouny zasazenými do prohlubní, takže kruh působil uzavřeně. Portálové kameny kruhu jsou vysoké téměř dva metry a ostatní kameny se postupně snižují až k osovému kameni na jihozápadě. Tento kámen, velikostí a tvarem připomínající skutečný oltář, má na horní straně dvě pohárkovité značky, z nichž je jedna obklopena oválným zářezem.

   Osový kámen je zaklíněn kameny, aby mohl být v průběhu času „seřizován“. Směřuje na západ slunce ve dnech kolem zimního slunovratu (tj. 21. prosince). Po tři večery slunce zmizí na obzoru za kopcem, a potom se ještě jednou ukáže v úžlabině mezi kopci. Tehdy je kruh krátce a dramaticky osvětlen. Protože tento úkaz nastává pouze tři dny v roce, umožňuje velice přesné stanovení slunovratu.

   Nejprve jsme prošli kolem kruhu k základům dvou chat z doby železné, mezi nimiž je oválné prostranství obklopené nízkou zídkou z očazených kamenů a se vstupem z jižní strany. Tady jsou kuchyňské jámy (fulacht fía), které mohly být užívány spolu s nedalekým kruhem. Archeologové vyzkoušeli, že 70 galonů (318 litrů) studené vody v korytě uvedly kameny rozpálené v ohništi a skutálené do nádržky během osmnácti minut. Ohřátá voda, kterou sloužila k vaření masa, vydržela teplá víc jak tři hodiny.

   Ještě jsem se chvíli zamyslela nad studánkou, která pro tuto „kuchyni“ sloužila ještě v 5. století našeho letopočtu, už jsem z hochů vycítila spěch a nervozitu. Bylo právě jedenáct hodin, takže do úplňku zbývalo jen rozmezí tří minut.

   Bylo to dost zvláštní, protože tzv. „Kruh“ nebo „Druidův oltář“ patří k hodně navštěvovaným místům. Jakmile jsme ale zapálili vonné tyčinky a nalili med do prohlubně v oltářním kameni, zůstali jsme na hřebeni sami. Jako kdyby husté keře nakvétajících fuchsií uzavřely prostor k meditaci a naše ÓM se tak mohlo volně vznášet nad pahorky. Energie v našich tělech při trojím opakování posvátné slabiky jenom tekla a když jsme pak otočili tváře k nebi, vyšlo slunce.

   Když jsem odpoledne s Jirkou probírala svoje zkušenosti, shodli jsme se na pocitech přítomnosti druidů. Spolu s dosud chybějící energií slunce přišli ti, jejichž vědění a zkušenosti překročily čas i prostor. Jako vlídná, moudrá energie stáli za našimi zády a teprve když se na pahorku objevili další návštěvníci, rozplynuli se zas do prostoru.

   Bylo mi to skoro líto, ale cítila jsem radost. Objali jsme Jirku a když nad oltářem otevíral krabičku s mým dárkem, znovu zazářilo slunce. Bylo to až neskutečné, protože v průhledné krabičce dostal kamenné „sluníčko“ z Heřmanovské koule.

   „Tak takové narozeniny bych si dal líbit každým rokem,“ pochvaloval si oslavenec spokojeně, když jsme vyráželi k jedné z mořských zátok, abychom zde vyhledali „oční pramen“ Lough Inne (Hyne).

    Trochu ve spěchu jsme zastavili na okraji nejjižnějšího irského přístavu Baltimore, který si již po staletí zachovává atmosféru rybářského města. Pohledem jsme provázeli ostrovy Sherkin a zejména Clear s ornitologickou rezervací a tuleními koloniemi, které jsou zdrojem potravy místních žraloků.

    Když jsme ale dorazili do rezervace Lough Hyne, ani četné dotazy nám nepomohly zjistit, kde je pramen skrytý. Chápali jsme Jaromíra, kterého unavilo dlouhé řízení, a tak jsme do prudkého kopce nad lagunou vyrazili s Jirkou sami. Stačilo pár kroků po pěšině mezi prastarými stromy, a náhle jsme byli v elfím světě.

   Pocit, který při výstupu na vrcholek nastal, jde jen těžko popsat. V každém stromě bizardního tvaru bylo vidět dévu, slunce pokládalo měkké stíny do kapradin a v každičkém volném místě kvetly sytě modré zvonky. Po chvíli jsme narazili na mohutný kamenný val a s údivem uviděli, že jsme došli na oppidum. Usadili jsme se mezi vřesem, a pak už jen stačilo se poddat radostné atmosféře místa. Celý prostor kolem se chvěl energií, až to na okamžik vypadalo jako polární záře. Světelné skvrny se mi mihotaly před očima a šířily kolem sebe prostou radost z harmonické existence.

   Nádherné výhledy na vzdálený Atlantik i masu vysočiny za našimi zády nás nutily k zastavení téměř na každičkém kroku. A pak už nás zavolaly víly.

   Nevím, jak dlouho jsme seděli na plochém kameni v záplavě namodralých zvonků, nad hlavami zelenavou klenbu nejkrásnějších chrámů světa. Zde nebylo třeba vědomého napojení, přicházelo zcela přirozeně.

   „A přece to neřeknu nahlas,“ vyrušil mne Jirka z meditace. Vyprávěl mi potom o podivných slovech, která se mu rozezněla v hlavě, o nevyslovitelných slabikách prastarého jazyka zasvěcených. Poděkovali jsme důstojnému stromu-strážci za ochranu, ale když jsme opustili vílí palouk, strnula jsem uprostřed načatého pohybu. Ačkoliv jsme byli na území přísně chráněné rezervaci, na kamenných stupních ležela kytice modrých zvonků. Další kvítky byly rozsypány v dalších částech stezky, jako kdyby tudy prošlo Boží tělo.

   Když jsme dorazili květinovou stezkou na začátek parkoviště, zjistili jsme, že Jaromír stále ještě dřímá. „Co kdybychom aspoň chvíli smočili své nohy v Atlantiku?“ ptala jsem se Jirky, který nebyl proti. Aby mohl říci, že se dotkl oceánu, pro jistotu jsem ho ještě postříkala.

   Lough Hyne, kde jsme se brodili na mělčině u útesu, dodnes zůstává tak trochu oříškem pro odborníky. Na relativně malé ploše tady totiž žije neuvěřitelný počet rostlinných a živočišných druhů. Příčinou je údajně veliký blok červeného pískovce, který sem dotlačil ledovec před 70 000 lety. Prohlubeň, jejíž hloubky kolísá od 25 do 45 metrů, při zvýšení mořské hladiny zalila voda, která se sem přelévá přes práh v místě nazývaném „Peřeje“. Díky tomu se zde stává, že při nízkém přílivu je voda v laguně o celé tři metry níže než v potoce Barloge.

   Jirka touží po pečených slávkách, které leží na hromadách za každým větším kamenem a já nastavuji obličej slunečním paprskům. A tak když se navracíme do Carricku, cítím, jak jsem plná slunečního tepla. Hoši oslavují opulentní večeří se steaky značky Premium a pivem značky Guiness, a tak usedám za volant sama. Aspoň jsem si vyzkoušela, jak se jezdí vlevo.

zpět......

fotogalerie