Kázání v pražské katedrále sv. Víta na den sv. Václava roku 2010 |
 |
 |
|
byl jsem vyzván, abych zde promluvil. Ke komu však se mám obrátit? Koho oslovit? Patřím k vám, kteří uctivě mlčíte v přítomnosti Boží a tváří v tvář svatému Václavu. Mohu hovořit jedině k němu. Ne k jeho lebce zakryté závojem a ozdobené drahokamy vsazenými do zlaté čelenky, ale k jeho myšlence, k vůdčí ideji našeho národa a základu naší státnosti. Svatý Václave, vévodo české země. Kníže náš. Probděl jsem s tebou mnohou noc. Viděl jsem tvůj jasný zjev jít od brány k bráně a povzbuzovat stráže. Stál jsem před tebou někdy zahanben, když jsi mně musel probudit. Ulekl jsem se, když jsi pak zvedl ruku, ale tys ji vztáhl k žehnání. Tu přešla mátoha únavy, mlhy zmatku se rozestoupily, tma zřídla a jak jsi odcházel a vstříc ti šlo jitro, vykvetla ve mně nová naděje. Tak jsem tě viděl mnohokrát, tak jdeš našimi dějinami. Živý, ač zavražděn; čistý, ač špiněn; hrdý, ač pokořen; pevný, ač zpochybňován; skutečný, ač historicky nedopátratelný. Ty jsi dědic této země. Mám, kníže, říct, co tě slyším říkat? Snesou tu řeč? Nesrazí je k zemi? Musí ji unést, můj kníže, jinak by tě nebyli hodni. Mluv k nim! Tak mluví Václav, váš svatý kníže: Žádný nepřítel vás nesvírá, máte svobodu? Odpovíte - ano. Jste spokojeni živi? Řeknete - ne. Jste v bezpečí? Řeknete - ne. Je moje a vaše země ohrožena? Přiznáte, že ano. Zeptám-li se kým, budete mi vykládat, čím je ohrožena. To vím. Ptám se vás kým? A vaše řeč je výmluva a zbabělá lež. Moje země je ohrožena, pustošena a zbědována vámi. Mou zem, úrodnou a bohatou, jste zadlužili tak, že by ji věřitel mohl i s vámi prodat do otroctví. Jste poživační, nestřídmí a líní. Nevymlouvejte se, že jste uhonění, honíte se za nepravými věcmi. Moje zem byla útočištěm pronásledovaných a ostrovem spravedlnosti.. Dnes se tu poctivý spravedlnosti těžko dovolává a často se jí nedožije. Mou zem, která proslula svou kulturností, jste naplnili nevkusem a neřádem, přilákali jste hazardní hráče a podvodníky všeho druhu. Je těžko najít místo, které není smetiště, a domov, kde se nehádají. Moji mladí muži, kteří by dříve ztrestali i jen křivý pohled na ženu, dnes prodávají děvčata u cest, jako se dřív prodávaly kusy slaniny a džbánky medu. Po mé zemi se potloukají zvlčilé děti: nikdo je neokřikne, nikdo nevychovává, nikdo je nemiluje – jsou na obtíž. V jakýchsi domech podobných čekárně před márnicí se krčí opuštění, zanedbaní rodiče. To je ta krásná země, země česká, domov váš. Co jste udělali s mou krásnou, zvučnou řečí? Mluvíte a nerozumíte si, protože nevíte ani to, že my je něco jiného než já a já a já, protože znamená já a ty, já a vy, já s vámi a vy se mnou. Proč mě srážíte k zemi a znovu vrážíte meč do mých zad? Proč nad tím musí plakat sestra Anežka, ta bílá růže mého srdce? Kolik bídy a bolesti si musíte přivodit, abyste trochu pochopili, kdo jsem. Proč se chvějete, proč se kácíte? Bojíte se mne? Jsem váš kníže, ale jsem jiný, než ostatní vaši vladaři. Nejdu dějinami oblečen v železo, ale v lásku Kristovu. Byl jsem s vámi tak jako s vašimi předky vždy a za všech okolností. Byl jsem tu, když na nádvoří dupaly podpatky Heydrichových vojáků; když z hradu českých králů zněly naduté lži komunistů. Byl jsem s těmi silnými ženami, které mi dnes přišly poděkovat, v ono chladné ráno, kdy je před 60 roky vyhnali pacholci z jejich klášterů od modlitby, studia, péče o druhé a odvedli je k otrockým pracem. Byl jsem s každým, kdo hájil tuto zem a dobro, důstojnost a život lidí. Jdu dějinami vítězně, protože nechci nikoho porazit a protože mou zbraní je Pravda. Mým štítem je Pravda, mou korouhví je Pravda. Přestaňte se třást, vymlouvat a hádat. Vezměte do ruky nástroje práce, ne války, a začněte mou zemi zvelebovat. Rádlem i perem, cepem i štětcem, slovem i skutkem. Stačí tak málo – přestaňte si lhát a postavte se kolem mé korouhve, kterou je neporazitelná pravda. Nebojte se, nedám zahynouti ani vám ani budoucím. Odstraňte lež ze svých životů, jednání a slov a moje země bude zemský ráj – ne na pohled, na oko, ale skutečně. Nedám zahynout vám ni budoucím – Kriste eleison. Prof. Václav Piťha
|
